Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění, nabyl účinnosti 1. ledna 2014, avšak doposud jsem nezaznamenal změnu přístupu správních orgánů či soudů k okamžiku vzniku a zániku stavby. Bohužel nový občanský zákoník se nevypořádal s pojmem „stavba“. Je tak nezbytné se zamyslet nad tím, zda by výklad vzniku a zániku stavby měl být zachován ve stejném pojetí v souladu s ustálenou judikaturou předchozího občanského zákoníku.
Jednou z nejvýznamnějších změn, jež občanský zákoník přináší, je ustanovení § 506 odst. 1, které za součást pozemku prohlašuje prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek.
Pokud jsou totiž ke dni účinnosti občanského zákoníku vlastníky pozemku a těch staveb, jež byly nemovitostmi podle zákona č. 40/1964 Sb. (§ 119), různé osoby, zůstává zachován původní právní režim.
Podle ustanovení § 3054 nového občanského zákoníku v platném znění, ty stavby, jež nebyly podle předchozích právních předpisů součástí pozemku (stavby, jež měly povahu samostatných věcí nemovitých), přestanou být samostatnou věcí a stanou se součástí pozemku, avšak jen za předpokladu, že vlastnické právo ke stavbě i k pozemku má táž osoba, (§ 3054)[1] stejně tak nabude-li táž osoba vlastnictví k pozemku a stavbě kdykoli po nabytí jeho účinnosti (§ 3058 odst. 1); to samozřejmě neplatí v případě, pokud dotyčná stavba, jež nebyla součástí pozemku podle dřívějších předpisů, jí není ani podle nového občanského zákoníku. Stavby spojené se zemí pevným základem, jež nebyly podle předchozích předpisů součástí pozemku a patří jiné osobě nežli pozemek, na němž byly postaveny, se součástí pozemku nestanou ani po účinnosti občanského zákoníku a zůstávají i nadále samostatnými věcmi nemovitými.
V novém právním režimu za výše uvedených principů platí, že každá stavba spojená s pozemkem je fakticky součástí pozemku.
V oblasti soukromého práva občanský zákoník sice používá na vícero místech pojem stavba, avšak tento pojem nijak nedefinuje. Z pohledu platného občanského zákoníku je třeba stavbu chápat jako takový výsledek stavební činnosti, který je spojen s pozemkem, nerozhodno zda trvale či dočasně[2]. Podle občanskoprávních předpisů účinných do 31. 12. 2013 bylo třeba pojem stavba vykládat staticky, jako smaostatnou věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů[3].
Rovněž v oblasti veřejného práva stavba rovněž není jednoznačně definována. Daňové předpisy uvedený pojem nedefinují vůbec. Podle stavebněprávních předpisů se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Stavbou se podle okolností rozumí i její část či změna dokončené stavby.[4]
Podle doposud ustálené judikatury je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“.[5]
Stejná pravidla je třeba podle dosavadní konstantní judikatury přiměřeně použít také pro posouzení zániku stavby.
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4823/2007 uvedl, že judikatura dovolacího soudu nemůže soudy zavazovat tím, že by určovala nad rámec obecných principů i další míru destrukce, která musí být naplněna, aby původní stavba zanikla; to je věc individuálního posouzení.[6] Obdobný závěr vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/99, ve kterém se uvádí: „Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný“. [7]
Všeobecně známé je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, které se vyjadřuje k okamžiku zániku nadzemní stavby, v němž Nejvyšší soud zakotvil níže uvedenou právní větu:
„Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve většině případů i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby původní“. [8]
„Pro posouzení zániku původní stavby je významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno. Pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů“.[9]
Převzetí této právní věty a priori na všechny obdobné případy je popřením systému kontinentálního práva a překlopením rozhodovací praxe do systému práva založeného na precedentních rozhodnutích. Domnívám se, že je na místě tento přístup hodnotit kriticky a zaujmout nový pohled na stávající judikaturu ve věci vzniku a zániku stavby.
Nejvyšší soud říká, že při úplné DESTRUKCI obvodových zdí stavba zaniká, zároveň však připouští, že při částečném zbourání zdí je vždy nutno posoudit míru těchto zásahů. Česká republika je právním státem respektujícím platné právo, přičemž judikatura nejvyšších soudů tvoří pomůcku při aplikaci práva. Judikatura není však na rozdíl od praxe v anglosaském právním systému nepřekonatelná a zcela závazná. Je třeba mít na paměti, že v uvedených rozhodnutích soud vždy řešil existenci, resp. vznik nebo zánik stavby. Existují však i specifické případy, kdy by aplikace závěrů v judikatuře zakotvených byla přinejmenším diskutabilní.
V poměrně nedávném rozhodnutí z května roku 2016 se Krajský soud v Praze opět zabýval oním okamžikem zániku stavby. V tomto rozhodnutí č.j 46 A 65/2014-65 Krajský soud v Praze však namísto pojmu „destrukce“ užívá pojmu „demolice“.[10]
Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší soud, a po něm i soudy nižších stupňů, vycházejí z toho, že zánik stavby souvisí s otázkou, zda je či není již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, které bylo zdemolováno, popř. podlehlo destrukci.
Z výše uvedeného vyplývají dvě podmínky zániku stavby vyvozené judikaturou:
- není patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a současně
- toto první nadzemní podlaží bylo zdemolováno nebo podlehlo destrukci.
Domnívám se, že kromě toho, že se musíme zabývat pojmy destrukce a demolice, musíme věnovat pozornost také záměru vlastníka.
Modelový případ
Vlastník stavby v rámci své prevenční povinnosti na základě doporučení statika v úmyslu zachránit svou věc – stavbu, byť s vědomím toho, že nemá příslušné povolení, „snese“, nikoli zdemoluje, obvodové zdi. Učiní tak ve zjevném úmyslu svou věc zachovat, čímž by zabránil samovolné destrukci obvodového zdiva, která by s ohledem na okolnosti určitě v krátkém časovém rozmezí nastala.
V nedávné době proběhla taková záchrana chaty v chatové osadě, kde platný územní plán již nepřipouští stavbu nových chat. Statik osvědčil, že čtyři dřevěné obvodové konstrukce jsou zcela nefunkční a hrozí jejich zřícení. Nabízelo se řešení výměnou jedné obvodové zdi, následně druhé, třetí a čtvrté. Po zralé úvaze byl tento postup zamítnut, neboť se dalo se 100% jistotou předpokládat, že chata se po odebrání jedné obvodové zdi, byť ostatní by byly zajištěny, zřítí. Soused vlastníka této chaty si nepřál, aby se oprava chaty zdařila. S ohledem na tuto docela prekérní situaci za dozoru souseda bylo zvoleno jiné řešení. Vlastník chaty nechal přistavit jeřáb a střechu, která byla v dobrém stavu, oddělil za pomoci odborníků od obvodových zdí a zvedl o 30 cm do výšky. Obvodové zdi se v důsledku toho podle předpokladu samovolně zřítily. Stále však bylo zachováno první nadzemní podlaží, neboť vnitřek chaty, včetně kuchyňské linky, koupelny a toalety zůstal na svém původním místě a střecha pouze dočasně „levitovala“ o několik centimetrů výše. Chata byla během víkendu vybavena 4 zcela novými kusy obvodových zdí, na které byla zcela úspěšně snesena dva dny se vznášející střecha. K zániku stavby podle mého názoru v tomto modelovém případě dojít nemohlo, neboť vůle vlastníka chaty byla zacílena na opravu – demontáž chaty, nikoli na její destrukci a následnou výstavbu.
Je pravdou, že jednání může navenek vyvolávat jiný dojem, než se ve skutečnosti jeví. Není však vyloučeno, aby jednání spojované s určitými konkrétními cíli, bylo jednáním spojeným nakonec s cíli naprosto jinými. V těchto případech je ale vždy třeba zkoumat a zohlednit důvody a cíle určitého jednání.
Vůle, to je to, oč tu běží. Vůle vlastníka směřovala k zachování a opravení rekreační chaty. Vůle tak logicky nesměřovala ke zbourání a zničení rekreační chaty.
Při aplikaci ustálené judikatury o zániku stavby bychom dospěli k závěru, že stavba zanikla, neboť při současném odstranění vnitřních příček nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního a jediného podlaží původní stavby. Tím spíše, když Nejvyšší soud ustáleně uvádí, že objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby v této souvislosti není rozhodný. Jelikož se chata nachází v lokalitě, kde již stávající územní plán nepřipouští výstavbu nových chat, tak by s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vlastník chaty měl volit pro něj nevýhodnou opravu chaty, neboť po období opravy obvodových zdí by chatu nemohl užívat pro rodinnou rekreaci, a navíc by se mu oprava značně prodražila. Na tomto modelovém případu je třeba si uvědomit, že ustálená rozhodovací praxe není ve všech případech přiléhavá a její paušální užití musí být vždy individuálně posuzováno.
S pojmy destrukce a demolice, popř. řízená demontáž úzce souvisí vůle. Pojmy destrukce a demolice znamenají, že vlastník věci chce v přímém (popř. nepřímém) úmyslu svou věc zničit a ztratit k ní své vlastnické právo. Tyto možnosti jsou kryty ustálenou rozhodovací praxí soudů o tom, že stavba zpravidla zaniká, není-li již zřejmé dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, tedy pokud jsou zdi zpravidla odstraněny až do úrovně podlahy. Veškerá dostupná judikatura Nejvyššího soudu vždy užívá při své opakující se formulaci – definici zániku stavby pojem „zpravidla“ a taktéž vždy hovoří synonymně o DEMOLICI nebo DESTRUKCI.
Protože zákon nedefinuje okamžik zániku stavby jako věci v právním slova smyslu, je posouzení dáno úvahou nalézacího soudu, která musí vycházet z výše uvedených pravidel a přihlédnout ke všem okolnostem individuálního případu (srov. 22 Cdo 764/2011).[11]
Z ustálené rozhodovací praxe tedy plyne, kdy zaniká stavba v právním slova smyslu a kdy současně zaniká i vlastnické právo vlastníka stavby k takto zaniklé stavbě. Zánik stavby a zánik vlastnického práva nastává v jeden okamžik.
V dnešní době protkané moderními technologiemi se stále častěji můžeme setkat se stavbami, které vlastně ani stavbami v pravém slova smyslu nejsou. Zákon je zatím definuje jako výrobek plnící funkci stavby.
Nabízí se otázka, zda ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu z minulého století je i nadále přiléhavá a reflektuje pokročilý vývoj ve stavebnictví. S ohledem na neustálé zdokonalovaní stavebních technologií lze spíše předpokládat, že těchto staveb bude přibývat.
Lze se dočíst o dřevostavbách, které je nutné po určité době rozebrat a následně složit z důvodu údržby. Již od počátku vzniku věci je tak zřejmé, že někdy v budoucnu bude třeba stavbu zkontrolovat, přičemž jediný možný stavebně technický přístup není rekonstrukce, ale téměř úplné rozebrání stavby. Od počátku je tedy zřejmá vůle vlastníka, aby věc nezanikla, a byla jen provedena kontrola, neboť mu to ukládá příslušný technologický postup stavby. Bylo by zcela proti logice, kdyby mu správní orgán oznámil, že poté, co svoji dřevostavbu rozložil za účelem prohlídky, si bude následně muset požádat o nové územní rozhodnutí, jelikož jeho věc zanikla. Za aplikace ustálené rozhodovací praxe, by došlo ke střetům rozdílných přístupů. Jeden postup by udával výrobce, druhý postup by plynul z ustálené rozhodovací praxe soudů a stavebních úřadů. Pokud by vlastník s ohledem na bezpečnost podle pokynu výrobce rozebral svou stavbu, její „ZNOVUSLOŽENÍ“ by bez nového rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možné. Pak by se totiž mohlo lehce stát, že vlastník rozebrané stavby ztratí své vlastnické právo ke své stavbě; nebude ji možné na daném místě znovu postavit, jedno jestli z důvodu neudělení příslušného povolení či z důvodu změny územního plánu.
Podstatná je vůle vlastníka a okolnosti směřující k rozebrání věci. Pokud by došlo k destrukci věci vlivem neovladatelné přírodní síly (povodeň, zemětřesení), pak by se jednalo o zánik věci, neboť nedošlo k rozebrání věci (dřevostavby), ale k její destrukci. Ovšem v případě, že se vlastník z důvodů plnění povinností, které mu uložil výrobce technologie dřevostaveb, rozhodne svoji věc rozložit, stavba – tedy dřevostavba – nemůže zaniknout v právním slova smyslu. Dočasně se změní pouze forma stavby: na krátkou dobu se celistvá stavba záměrem vlastníka přemění na několik stovek dílů. Byť dojde k rozložení prvního nadzemního podlaží, nejedná se o zánik stavby nebo věci, neboť je třeba sledovat význam počínání vlastníka dřevostavby, přičemž jeho vůle zcela nesměřuje k tomu věc zničit, alepouze ji zkontrolovat, popřípadě opravit.
Rekonstrukce oprávněné stavby (podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1241/2010)
Pokud by došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nemůže se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní stavba měla charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná stavba je budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby rekonstruované stavby nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě.[12]
V této souvislosti lze poukázat na ustanovení § 3 odst. 4 ve spojení s § 139 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které ukládají vlastníkovi stavby údržbu stavby, jíž se rozumí práce, jimiž se zabezpečuje dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila uživatelnost stavby.[13] Jestliže vlastník stavby tímto způsobem postupuje, nemělo by být plnění této zákonné veřejnoprávní povinnosti vykládáno v jeho neprospěch.
Výklad právní věty a judikatury a jejich závaznost
Takzvaná právní věta, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu vytvořené pro účely publikace ve sbírce soudních rozhodnutí, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z nějž pochází. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu.[14]
Proti absolutizaci tzv. právních vět se ostatně staví i relevantní odborná literatura zabývající se prací s judikaturou, když kritizuje, že „soudci přistupují k právním větám soudcovských precedentů jako k právním předpisům… Jakkoliv může být tato praxe užitečná s ohledem na nedostatek času, který má soudce k důkladné analýze judikátu, může na druhou stranu přispět k iracionálnímu zacházení s judikaturou a může vyvolat některé negativní následky…Problém vymezení aplikovatelné části rozhodnutí je i jedním z důvodů, proč se kontinentální právní věda i praxe zdráhá připustit formální závaznost judikatury vyšších soudů. V situaci, kdy je vázanost judikatury často (a chybně) ztotožňována se závazností právních vět publikované judikáty předcházejících, dostala by se takováto závaznost v podstatě na roveň závaznosti právního předpisu. V takovémto případě by se však stalo právo rigidním a nezpůsobilým dalšího vývoje cestou pozdější soudcovské právotvorby. I z těchto důvodů je nutno přistupovat k aplikaci právních vět opatrně a v případě pochybností je vždy nutno zvážit, do jaké míry lze vskutku právní větu daného případu s ohledem na fakta individuálního případu zobecnit.“ [15]
Právní větu tak nelze vnímat jako jakousi obdobu právní normy ani chápat ji jako svébytné zachycení právního pravidla schopného samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu rozhodnutí, z nějž pochází, z jeho skutkových a právních okolností, jež se do ní nevešly. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu.
Zánik vlastnického práva, změna zákona a nemožnost judikaturou stanovit zánik vlastnického práva plyne z ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) občanského zákoníku, které stanoví, že vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, dále to plyne z ustanovení § 10 občaského zákoníku, kde se uvádí, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. A nelze ponechat stranou ani ustanovení § 3030 občanského zákoníku, které říká, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I platného občanského zákoníku; z ustanovení § 3030 občanského zákoníku tedy vyplývá, že ustanovení §§ 1 až 14 občanského zákoníku se uplatní i na posouzení stavu věci podle předchozího občanského zákoníku. Jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká.[16]
Každý zánik věci je spojen i se ztrátou vlastnického práva. Tudíž mám za to, že není přípustné, s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) občanského zákoníku, aby správní orgán nebo soud užil výklad zaujatý před mnoha desítkami lety Nejvyšším soudem a rozhodl tak o zániku vlastnického práva ke stavbě, přičemž k tomuto závěru došel na základě nepřiléhavé aplikace judikatury.
Nelze postavit existenci zániku vlastnického práva na závěrech dřívější judikatury o tom, kdy vzniká a zaniká stavba, jelikož se dřívější judikatura se nezabývala v posuzovaných případech vůlí vlastníka.
Soukromé právo pramení také z dalších obecně uznaných zásad práva a spravedlnosti, přičemž ty nejzákladnější jsou mj. zakotveny i v ustanovení § 3 občanského zákoníku.
Nová základní zásada občanského práva říká, že vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, tedy neuplatní se již stávající judikatura a ani soudcovské dotváření práva. Zákon podle mého názoru již nepřipouští, aby judikatura dovozovala, kdy stavba zaniká, toto je nově svěřeno zákonu. Navíc plošné aplikování nepřiléhavé judikatury je takéž v rozporu s moderními stavebně technickými postupy při realizaci staveb.
JUDr. Michal Filouš
[1] § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[2] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 506). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1793-1797
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98
[4] § 2 odst. 3, odst.4 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů
[5] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.2.2002, sp.zn. 22 Cdo 2534/2000
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4823/2007
[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.sp. zn. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99
[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001
[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001
[10] Rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 24.5.2016, č.j 46 A 65/2014-65
[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011
[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2012
[13] § 3 odst.4, § 139 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
[14] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.09.2008, čj. 2 As 57/2008–84
[15] Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.): Judikatura a právní argumentace. Auditorium, Praha 2006, str. 120–121
[16] § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
