V této první části seriálu o pochybeních zaměstnavatelů se zaměříme na jejich častá pochybení v oblasti odměňování zaměstnanců. Předpokládám, že je obecně známo, že se v poslední době každoročně zvyšuje minimální mzda. Ta je nyní nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako \“nařízení\“), stanovena na částku ve výši 13350,- Kč měsíčně, neboli 79,80,- Kč za jednu hodinu, a to pro stanovenou týdenní pracovní dobu, tedy 40 hodin týdně. Zaměstnavatelé však často zapomínají, že společně s minimální mzdou nařízení každoročně zvyšuje i nejnižší úrovně zaručené mzdy. Jednotlivé pracovní pozice se podle jejich náplně, konkrétně na základě jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti dělí na osm skupin prací, a podle toho, do které skupiny zaměstnanec spadá, mu musí zaměstnavatel stanovovat vši mzdy. Výše zaručených mezd je stanovena § 3 nařízení a jsou odstupňovány od 13.350,- Kč do 26.700,- Kč, přičemž v příloze k nařízení jsou jednotlivé skupiny prací charakterizovány jak obecně, tak i demonstrativně podle jednotlivých pracovních oborů. Pokud zaměstnavatel zaměstnanci neposkytne mzdu ve výši minimální mzdy, případně ve výši nejnižší úrovně stanovené zaručené mzdy (v případech, kdy je je druh práce vykonávaný zaměstnancem zařazen do vyšší skupiny prací), pak se podle ustanovení § 13 odst. 1 písm b), respektive 26 odst. 1 písm. b), zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, dopouští přestupku, za který mu může být uložena sankce až do výše 2.000.000,- Kč.
Mgr. Tomáš Petr
