Pracovní telefon, byť v hovorové češtině převažuje slovní spojení služební telefon, je v mnoha zaměstnáních naprostým standardem. Jaká platí pravidla užívání služebního telefonu pro soukromé účely a má zaměstnavatel nárok na úhradu škody za užití služebního telefonu zaměstnancem bez souhlasu zaměstnavatele. Na co si dát pozor?
Zaměstnanci jsou povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele Toto plyne z ust. § 301 písm. d) zákoníku práce.
Uvedené povinnosti zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, jsou zcela jednoznačně vyjádřeny v ustanovení § 316 odst. 1 větě první zákoníku práce, jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele pro svou osobní potřebu užívali výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele, a to včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Zákonem stanovený zákaz používat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele je absolutní. Stanovení rozsahu souhlasu k použití výrobních a pracovních prostředků zaměstnavatele pro osobní potřebu zaměstnance (zaměstnanců) je zcela na vůli zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku (včetně mobilního telefonu) zaměstnanci „zakazovat“ jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce. Tato povinnost vyplývá pro zaměstnance přímo ze zákona, byť samozřejmě nic nebrání tomu, aby byla tato informace součástí obsahu pracovního poměru, popř. vnitřního předpisu, s nímž musí být zaměstnanec seznámen v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy a nástupem do práce, což stanoví ust. § 37 odst. 1 a 5 zákoníku práce.
Podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Pokud zaměstnavatel na základě ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce podá na zaměstnance žalobu a bude se domáhat škody spočívající v nároku na zaplacení odměny pro telefonního operátora za užívání služebního telefonu k soukromým účelům, pak zaměstnavateli postačuje tvrdit, že zaměstnanec služební telefon použil pro soukromé účely (pozitivní tvrzení) a zároveň, že k takovému užití neměl od zaměstnavatele souhlas (negativní tvrzení).
Zaměstnanec neuspěje s argumentací, že užití služebního telefonu neměl zakázáno. Zaměstnavateli postačí tvrdit a prokázat, že zaměstnanci služební telefon předal a on jej užil k jiným než pracovním účelům. Zaměstnanec musí prokázat, že užití k soukromým účelům měl dovoleno.
Dodržování zákazu užívání služebního telefonu pro soukromé účely je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat. Zaměstnavatel má mnoho prostředků, jak užití služebního telefonu k soukromým účelům zaměstnanci prokázat.
Pokud se zaměstnanec nechce dostat do „zbytečných“ nepříjemností a nespoléhat se na dobré vztahy se zaměstnavatelem, měl by si písemný souhlas s užitím služebního telefonu pro soukromé účely opatřit a nespoléhat se například jen na ústní souhlas zaměstnavatele. Dobré vztahy se zaměstnavatelem skončí zpravidla okamžitě, bez ohledu na to, že se budují dlouho a spoléhat se na to, že zaměstnavatel nezapomene na ústní souhlas s užíváním služebního telefonu pro soukromé účely se nemusí vyplatit.
JUDr. Michal Filouš
