Nemožnost jednostranného započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance, aneb zákaz jednostranného započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance
Nejvyšší soud ve věci sporu zaměstnavatele se zaměstnancem o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance, vedeného pod sp. zn. 21 Cdo 238/2019, rozhodl dne 21. 5. 2019 ve prospěch zaměstnance, který ukončil okamžitým zrušením pracovního poměru svůj pracovní poměr v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákoník práce“).
Důvod zrušení dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. nevyplacení části mzdy či platu zaměstnanci nejpozději do 15 dnů po lhůtě splatnosti, spatřoval zaměstnanec v neoprávněném a neplatném provedení zápočtu ze strany zaměstnavatele na mzdu zaměstnance.
Zatímco soudy prvního a druhého stupně spatřovaly oprávněnost zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance v neurčitosti a nejisté existenci zaměstnavatelem započítávané pohledávky, přičemž možnost započtení pohledávky na mzdu zaměstnance nevylučovaly, ba naopak ze zákoníku práce dovodily, Nejvyšší soud na podkladě dovolání konstatoval, že platná a účinná právní úprava obsažená v zákoníku práce možnost jednostranného započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance vylučuje.
Započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance je tak v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu možné toliko ve formě dohody zaměstnavatele se zaměstnancem o započtení vzájemných pohledávek.
Jedná se o rozhodnutí se zásadními dopady v oblasti pracovněprávních vztahů, v otázce, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího dosud nebyla řešena, a které nepochybně vyvolá řadu otázek a protichůdných názorů.
